Tady najdete vyprávění členů potlach týmu z jednotlivých částí  Pojď sem, kam jdeš... - Potlachu století.

Ustanovující schůze a historicky první potlach

I. Potlach 28.5. - 30.5.2010, Šejby - Vyšné

Ta myšlenka se v hlavě jednoho muže zrodila už kdysi dávno. Je naše štěstí, že si ji nenechal pro sebe.20. února roku 2010 se o ni podělil v jednom pražském baru s několika kamarády a o měsíc později 20. března ji v jedné českobudějovické restauraci nadšeně přijala za svou celá „partička“. Tentýž večer byl určen termín ustanovující schůze a historicky prvního potlachu na 28. až 30. květen 2010.Konečně nadešel očekávaný víkend. V pátek všichni zodpovědní občané vhodili svůj hlas do hlasovacích uren a vydali se do malebné vísky Šejby, kde se za pár hodin mělo odehrát to podstatné.Před ustanovující schůzí se nám podařilo mimo jiné připravit grilování, zatopit v kamnech a vypít dvě láhve zelené na oslavu Ondráškova synovce pana Huga. Pod širým nebem u ohně jsme si rozdělili své potlachářské role následujícím způsobem.

Ustanovující schůze mohla začít.Byli zapsáni přítomní členové a odhlasováno členství těch, kteří s námi nebyli. Začalo se hlasovat o pravidlech potlachu. Šlo nám to velmi dobře, postupovali jsme jednomyslně až na kámen úrazu, kterým bylo velmi podstatné rozhodnutí, zda se vydat na západ nebo na východ. Od obou táborů padlo mnoho argumentů pro a proti, dohoda nebyla možná, došlo k hlasování. 5:5 a jeden se zdržel. Pat. Směr, kterým se vydáme, nakonec určila spravedlivě mince, po pádu do trávy ukázala směrem na východ.

Vše podstatné bylo odhlasováno, zapsáno a mohli jsme se nerušeně dál bavit, pít, jíst, mazlit, zpívat a těšit na nastávající den.

V sobotu 29.5.2010 ráno, posilněni kávou, zelnou polévkou a (někteří) Ondrovou čtvrthodinkou jógy se pouštíme do zapeklitého úkolu – sbalit si věci na cestu. Téměř každý člen výpravy zjišťuje, že jeho batoh je malý, respektive nedostačuje úkolu nést takové množství alkoholu. Nakonec se ale všem účastníkům podaří důležité věci do batohu natlačit, dvě láhve vína zůstávají v chalupě a zbytek neseme v ruce. Konečně vyrážíme.  Od chalupy k hranici je to do kopce pár desítek metrů. Začínáme si pomalu uvědomovat, do čeho jsme se pustili. Proto raději volíme krátkou pauzu, odkládáme batohy a slavnostně se fotíme u patníku číslo  IV/37 .  Zanedlouho vyrážíme. Doleva. Na východ.

Tak jak jsme si odhlasovali, fotí Baly-dokumentalista všechny patníky, které potkáváme. Tuto metodu však záhy opouštíme, protože Baly jakoby s námi nešel, co 15 metrů se zastavoval a fotil. Ponecháváme proto v pravidlech jen dokumentaci hlavních patníků římské číslo/číslo arabské. Jde to hned o poznání lépe.

Cesta od prvního patníku stoupá. Ne zběsile a strmě, lehce, avšak o to je výstup těžší. Víme, že tak to bude až do patníku IV/45 , tedy na vrchol Mandlstein. To je však ještě dost daleko. Proto volíme raději rozvážný přístup a hned za prvním dosaženým patníkem, tedy IV//38  , odpočíváme. Ondra zaperlí, když vyndá z batohu tematickou knihu Jan Werich vzpomíná ... vlastně potlach. Občerstveni vínem, cigaretou a četbou vyrážíme dál. Až na to stoupání, je cesta zatím idylická – vyšlapaná pěšinka, která se táhne lesem – povětšinou smíšeným.

Ve 14:30 zdoláváme první vrchol Skalka (832 m n.m.), a tím i patník IV/41  . Nedaleko hranice se setkáváme se státním triangulačním bodem P348. Kluci ho zkoumají, Pája nám vysvětluje k čemu je triangulace dobrá a jdeme dál. Ze Skalky je to chvíli z kopce, pak kousek podél potůčku k patníku IV/ 43  a odtud znovu prudce do kopce na vrchol Mandlstein (874 m .n.m.) Hranici tvoří obrovský přírodní hraniční kámen, je vidět už z dálky a tak je motivace vylézt nahoru silnější. Zvládáme to, nahoře nadšeni z toho, že jsme to dali, obědváme – paštičky, ďábelská pochoutka i vařená vejce přijdou k chuti.

Z Mandlsteinu vede cesta zase dolů po krásné pěšině mezi borůvčím. Cesta chvílemi vypadá, jakoby ji sem chodil někdo pravidelně udržovat. Je to nádhera. Před patníkem IV/48  zaznamenáme na rakouské straně rybníček, který není v mapě. Celou cestu nás formou textových zpráv informuje Jirka Zajíc o vývoji volebních výsledků. U patníku IV/51  se zdržíme na delší dobu. Sedíme a klábosíme o všem možném, pijeme víno a Ondra nám neustále hlásí tlak vzduchu. Podle něho a podle všeho - bude hezky. Jako další odpočívací místo si určujeme patník IV/59 . A tam je nádherně. Je to obrovský přírodní hraniční kámen u malého rybníčku. Velmi malebné. Plánujeme, že by stálo za to jet sem někdy přespat jen tak. Z tohoto místa vede cesta loukou se spoustou pomněnek, pak podél potoka, v němž vidíme malé pstruhy, až k silnici, která spojuje Nové Hrady a Weitru. Tady odpočíváme a také se loučíme s posledním patníkem ze „čtyřkové“ série. V bývalé celnici, která je v rekonstrukci, doplňujeme zásoby pitné vody a vyrážíme dále k patníku číslo V/1 . Už se stmívá, a tak je třeba hledat místo na spaní. To se nám povede hned za patníkem V/2 . Shodujeme se, že budeme pro jistotu spát na české straně. Rozkládáme spacáky, rozděláváme oheň a začínají hody. Dlužno říct, že v tomto ohledu opravdu nejsme žabaři. Malý výčet toho, co se jedlo: potlachová polévka, olivy, špek, klobáska bílá, fazole, buřty, pozor Café Laté, mozarela, vajíčka, cherry rajčátka, Ďábelské tousty, kuřecí ve vlastní šťávě, romadůr, vánočka, buchty s povidly, hermelín, tatranky, be-be, deli, corny. A spousta dobrot v tekutém stavu. Ve 21:26 máme definitivně potvrzeno, že pravice vítězí ve volbách, Paroubek odstupuje. Carlos dává poznámku do placu, že jsme první generace, která se může volně pohybovat po hranicích. Následně opouštíme politiku a řešíme, že příští potlach je třeba, aby Carlos nesl lehčí batoh, to znamená nechat doma dieselagregát a automat na kafe. Carlos souhlasí a vytváří si „bombovýho špekáčka s profimřížkováním“. Coufy v následné debatě o tom, že batohy jsou těžké, protože je třeba nést s sebou nejenom hodně chlastu – toho je vždycky málo – ale i hodně vody, kontruje nezapomenutelným postřehem: „Ze zkušenosti vím, že se bude celej den pít víno, voda se pije až ráno“.

Během dlouhého večera jsme přišli k několika závěrům – Rakousko je a bude POŘÁD napravo a –  příští potlach je třeba vzít materiál na Cuba Libre. Baly se rozhodl dát si kámen z ohniště do pelíšku.

Zde je výčet dalších postřehů, které vyčarovala noc: ·Já su tak šťastný · Myslim že to byl dobrej nápad · Jsem šťastná. S lidmi, kteří jsou výjimeční. Toho si cením. Krása nesmírná. · Dám si tu gulášovku · Jeden myslivec v Rakousku, slyšeli jsme výstřel, ale jsme na české straně · Tlak je dobrej · Vyhul mi ho · Je to můj kluk · Lepší prase v žaludku, než kráva na zádech · Supr hadice – krásný den · Nevim dál · Ušli jsme víc než je na mapě.

30.5.2010, neděle

Ráno si dáváme snídani, balíme věci, zhášíme oheň vodou z blízkého potoka a odcházíme. Stopy jsme zahladili dokonale. Začínáme pozvolným stoupáním až k patníku V/7  , kde se zastavujeme a vydechujeme. Máme toho už přeci jen trochu dost, po celém předchozím dni a navíc po tak vydařeném večeru.  Navíc si už nemůžeme dovolit dělat tak dlouhé pauzy jako včera, jsme limitováni časem – ve Vyšném musíme být do 13 hodin. Lukáš nás ovšem uklidňuje tím, že už nás nic hrozného nečeká, už jen jeden padáček a je to. Záhy je však k nelibosti všech Lukášův podfuk odhalen. Padáček znamená stoupák jako kráva. Čeká nás tedy výstup k patníku V9  na Holou horu (682 m n.m.). Výstup bolí, bolí a pak bolí víc.

Z Holé hory pokračujeme k další zastávce, kterou je patník V/14  . Je to opět obří balvan, pod kterým si v kamenitém korytě pokrytém mechem dělá cestu hraniční potok. Dechberoucí obrázek. Navíc u tohoto skvostu najde Carlos houbu. Všeobecné veselí. A pokračujeme dál podél potoka až k rybníčku beze jména, kde začíná drobně pršet. Svou cestu končíme hromadným bestiálním snímkem u patníku s číslem V/17.  Odtud je to pár desítek metrů do vesnice Vyšné, kde máme zaparkován automobil. Při čekání na odvoz nás ještě trochu vyděsí setkání s metalovou ovcí a z ničehonic prýštící voda z okapu bývalé školy. Víme však, že i to se  při potlachu stává. O důvod víc těšit se na další pokračování.